Všimli jste si někdy, že pouhý pohled na někoho zívnout vyvolává touhu zívnout i ve vás? Tato téměř automatická reakce je běžná, probíhá napříč kulturami a věky a již dlouho fascinuje vědce, psychology a zvědavé lidi. Ale koneckonců, proč zíváme, když vidíme zívat někoho jiného? Odpověď zahrnuje kombinaci biologie, empatie a sociálního chování.
Co je zívání?
Než pochopíme, proč je zívání „nakažlivé“, je důležité vědět, co to vlastně je. Zívání je fyziologický reflex charakterizovaný širokým otevřením úst, následovaným hlubokým nádechem a obvykle zavřením očí. Věda zatím nedefinovala jedinou funkci zívání, ale existuje několik hypotéz.
Mezi hlavní vysvětlení patří: regulace teploty mozku, okysličení krve a boj s nudou nebo ospalostí. Zíváme, když jsme unavení, znudění, ospalí nebo dokonce i když se probudíme. Ale nic z toho přímo nevysvětluje, proč je zívání nakažlivé.
Nakažlivé zívání: sociální jev?
Fenomén zívání při pohledu na někoho jiného, jak zívá, se nazývá „nakažlivé zívání“. A ani to nemusí být skutečná osoba – tuto reakci může vyvolat vidění někoho zít na videu, slyšení někoho zít nebo dokonce čtení o tom (jako to právě děláte vy).
Studie ukazují, že nakažlivé zívání se začíná objevovat kolem 4. nebo 5. roku věku, což se shoduje s rozvojem empatie a sociálního porozumění u dětí. To naznačuje, že tento jev souvisí s naší schopností citově se spojit s ostatními.
Empatie a zrcadlení
Jedna z nejrozšířenějších teorií o nakažlivém zívání je spojena s empatií – schopností vžít se do situace někoho jiného. Když vidíme někoho zívat, náš mozek může tuto akci „zrcadlit“ jako formu sociální synchronizace. Toto zrcadlení je možné díky tzv. zrcadlové neurony.
Zrcadlové neurony jsou mozkové buňky, které se aktivují jak když provádíme nějakou akci, tak i když vidíme, že tutéž akci provádí někdo jiný. Byly objeveny v 90. letech 20. století u opic, ale důkazy naznačují, že i lidé mají tento systém, zejména pokud jde o sociální chování.
Takže když vidíme někoho zívat, tyto neurony nás mohou „pozvat“ k tomu samému, jako formu nevědomého spojení. Je to, jako by nám náš mozek říkal: „Hej, jsme v tom spolu.“
Zívání jako skupinové chování
U společenských zvířat, jako jsou primáti, může nakažlivé zívání hrát roli při koordinaci skupinových aktivit. Pokud jeden člen skupiny usíná nebo se chystá k odpočinku, zívání může být signálem pro ostatní. Synchronizace stavů bdělosti nebo odpočinku může být výhodná pro přežití – například k udržení jedné části skupiny ve střehu, zatímco ostatní odpočívají.
U lidí se tato sociální synchronizace mohla vyvinout, aby pomohla se soudržností skupiny. Vidět někoho zívat a opakovat toto gesto může být nevědomým způsobem projevování empatie a posilování sociálních vazeb. Studie dokonce ukazují, že nakažlivé zívání je častější u lidí, kteří mají blízké citové vazby, jako je rodina a přátelé.
Individuální rozdíly
Ne každý zívne, když vidí zít někoho jiného. Výzkum ukazuje, že lidé s nižšími empatickými schopnostmi nebo s určitými neurologickými onemocněními, jako je autismus nebo schizofrenie, mají menší pravděpodobnost, že budou nakažlivě zívat. To posiluje spojení mezi zíváním a empatií.
Dále ovlivňují faktory, jako je věk, emoční stav a úroveň pozornosti. Například pokud se na nějaký úkol velmi soustředíte, můžete být méně náchylní k zívnutí někoho jiného. Ve chvílích relaxace nebo nudy se zvyšuje sklon k nakažlivému zívání.
A co zvířata?
Nakažlivé zívání není výhradně lidské. Studie pozorovaly toto chování u šimpanzů, bonobů, opic a dokonce i psů. Je zajímavé, že psi dokáží zívat, když vidí zívat své majitele, což může naznačovat rudimentární formu mezidruhové empatie.
To vyvolává zajímavé otázky o tom, jak může emocionální pouto překračovat biologické hranice. Koneckonců, pes, který zívá, protože zívl jeho majitel, může v jistém smyslu vyjadřovat emocionální spojení a harmonii.
Stále existují záhady
Navzdory všem těmto objevům není nakažlivé zívání stále plně pochopeno. Zůstává to jeden z mnoha zdánlivě jednoduchých lidských projevů, které skrývají fascinující složitosti. Co se zdá být jen mimovolním gestem, může prozradit mnoho o našich sociálních vztazích, emocích a fungování mozku.
Závěr
Zívání je mnohem víc než jen reakce na spánek. Když zívneme poté, co vidíme zít někoho jiného, možná nevědomky se s ním hluboce spojujeme. Nakažlivé zívání zahrnuje empatii, zrcadlové neurony a naši sociální povahu jako lidí.
Takže až příště zívnete poté, co uvidíte někoho jiného dělat totéž, pamatujte si: Váš mozek se jen snaží držet krok s druhou osobou – a možná jí tiše a nevědomě říkat, že vám na ní záleží.
